Pajasan žláznatý

Obr. 1. Přirozený areál pajasanu
(podle Kowarik a Säumel, 2007)

Pajasan žlaznatý — Ailanthus altissima (Mill.) Swingle 1916

Anglicky: Tree of heaven

SynonymaAilanthus cacodendron (Ehrh.) Schinz & Thell.; A. giraldii Dode; A. glandulosa Desf.; A. peregrina (Buc’hoz) F. A. Barkley; A. procera Salisb.; A. rhodoptera F. Mueller; A. sutchuensis Dode; A. vilmoriniana Dode; Pongelion cacodendron (Ehrh.) Degen; P. glandulosum (Desf.) Pierre; Rhus cacodendron Ehrh.; R. hypselodendron Mönch; R. sinense Ellis; R. peregrina (Buc’hoz) Stapf; Toxicodendron altissima Mill.

Taxonomie: oddělení Magnoliophyta (krytosemenné rostliny) » třída Rosopsida (vyšší dvouděložné) » řád Rutales (routokvěté) » čeleď Simaroubaceae (simarubovité)

V našich podmínkách je jediným rodem zastupujícím tuto tropickou a subtropickou čeleď.

Etymologie: Latinský název je odvozen od domorodého indonéského názvu pro pajasan molucký (Ailanthus moluccana) rostoucí na stejnojmenném souostroví. Ailanto znamená nebeský strom, byl vysazován u chrámů zřejmě pro své léčivé účinky. Z domorodého názvu vychází většina národních jmen, a to buď přímo (francouzsky ailante, italsky ailanto, rusky ailant), nebo v překladu (anglicky tree of heaven, německy Götterbaum). Čeština a slovenština si všimla podobnosti s domácím jasanem (Křivánek, 2007). 

Status: Invazní neofyt tvoří metapopulace. Kromě toho je nadále vysazován jako okrasná dřevina, z výsadeb opětovně zplaňuje. Podle DAISIE patří mezi 100 nejinvazivnějších druhů rostoucích v Evropě a 40 nejinvazivnějších dřevin světa (Rejmánek & Richardson, 1996). V Černém a šedém seznamu ČR je zařazen do druhové skupiny BL2 (hojně rozšířené invazní neofyty, stromy a keře).

Obr. 2. Rozšíření pajasanu v ČR 

Životní forma: makrofanerofyt (MFf)

Primární areál: Přirozeným areálem jsou oblasti opadavých listnatých lesů do nadmořské výšky 1000 m ve východní Asii: severovýchodní a východní Čína a Korea (Mlíkovský & Stýblo, 2006).

Historie introdukce a šíření: Semena pajasanu zaslal z Nankingu (hlavní město čínské provincie Ťiang-su) do Paříže francouzský misionář Pierre d’Incarville v roce 1740. V roce 1784 byla evropská semena pajasanu dovezena do Severní Ameriky, vysazován byl i v severní Africe, Střední a Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandě, na tichomořských i atlantických ostrovech (Křivánek, 2007). Do českých zemí se nejspíš dostal až v roce 1799 (ověřený údaj hovoří o roku 1801), kdy byl vysazen v lesních školkách lednického panství Lichtensteinů. K prvnímu zplanění u nás došlo už v roce 1874.

Popis druhu: Pajasan je opadavý listnatý strom vysoký 20-25 m s rovným kmenem a hladkou, šedavou, ve stáří slabě podélně rozbrázděnou borkou (Obr. 3). Má řídkou korunu se silnými větvemi a rezavě hnědými lysými letorosty. 30-100 cm dlouhé lichozpeřené listy jsou 5-13 jařmé (Obr. 4). Kopinaté lístky (5-15 x 2-4 cm) se na podzim odlamují od vřetene listu. Každý lístek má na své bázi žlázku (proto název žláznatý), ze které se v teplém počasí odpařují těkavé látky. Ty dávají celému stromu nepříjemnou vůni připomínající myšinu. Pajasan kvete od dubna do července (Obr. 5). Jako dvoudomá dřevina má samčího jedince s aromatičtějšími květy tvořenými pouze tyčinkami a samičího jedince s drobnějšími oboupohlavnými květy, v nichž jsou tyčinky zakrněné a neprodukují pyl. Květy vyrůstají v koncových 10-40 cm dlouhých žlutozelených latách. Plodem je křídlatá podlouhlá nažka (Obr. 9), která je zpočátku červená, později žlutohnědá a během zimy tmavne. Váha jedné nažky se pohybuje okolo 3 g; na jednom stromě je jich až milion.

Obr. 3. Pajasan je vysazován jako okrasný strom.
Mohutný exemplář v obci Cítov na Mělnicku.
Obr. 5. Květy pajasanu vyrůstají
v koncových, 10-40 cm dlouhých
žlutozelených latách. Kvete
od dubna do července.
Obr. 4. Pajasan bývá zaměňován za jiné 
druhy. Srovnání listů — zleva pajasan,
škumpa, jasan.

Možné záměny: Laickou veřejností bývá pajasan zaměňován za jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) nebo škumpu orobincovou (Rhus hirta). Zatímco jasan je naší přirozenou dřevinou, škumpa pochází se Severní Ameriky a v ČR se začala pěstovat jako okrasná dřevina v roce 1835 v Královské oboře v Praze (Koblížek, 1995). Pyšek a kol. (2012a) škumpu klasifikují jako druh zdomácnělý (naturalizovaný) s počínajícím šířením. Mladé zplaněné porosty škumpy a pajasanu se na první pohled dají snadno splést (viz porosty na náspu železniční trati mezi Litoměřicemi a Libochovany, Obr. 6 a 7). Podobnost s jasanem je nejen v lichozpeřených listech a okřídlených nažkách, ale i stanovištích, které obě dřeviny obsazují (Křivánek 2007). Při bližším pohledu jsou všechny tři dřeviny od sebe snadno odlišitelné podle listů i plodů (Obr. 3), škumpa navíc na podzim listy barví do červena na rozdíl od jasanu a pajasanu.

 

Ellenbergovy indikační hodnoty
světlo 88
teplo 88
kontinentalita 22
vlhkost 55
půdní reakce 77
živiny 88

Ekologie: Pajasan je krátkověký pionýrský druh, dožívá se okolo 50 let. Jako nenáročná dřevina odolávající znečištěnému prostředí i zasolení je schopen obsadit jakoukoli opuštěnou plochu, kde vytváří husté porosty a vytlačuje původní druhy (Obr. 6). Roste na půdách aluviálních, vápenatých, písčitých i jílovitých, vysychavých až po zcela surové a často zamořené nebo zasolené antropogenní půdy. V mládí trpí silnými mrazy, limitující je tak pro něj teplota a výrazná světlomilnost. Ve střední Evropě mu vyhovuje průměrná roční teplota do 8ºC a nadmořská výška do 350 m. Výjimečně proniká i do světlých lesů, většinou na narušená místa (Obr. 11). Šíří se velmi dobře na velké vzdálenosti větrem, ale i vodou. Z bohaté úrody klíčí mezi 65-85 % semen, klíčivost je ale krátká. Semenáčky dokáží vyrůst prakticky kdekoli (Obr. 8) a za 1. rok mohou dosáhnout až 2m výšky. Plodit začíná v 10 letech, produkuje až 325 000 semen. Pajasan také intenzivně zmlazuje z kořenů a pařezů (Obr. 7). Výmladky se objevují až ve vzdálenosti 300 m od rodičovského jedince, ve špatných světelných podmínkách mohou přežívat až 20 let, pokud není spojení přerušeno. Obsazený prostor si pajasan brání i alelopaticky. Výluhem z listů i kořeny se do prostředí dostává kvasinoidní ailanthon. Bylo prokázáno, že tato látka omezuje růst 35 druhů listnáčů a 34 druhů jehličnanů. Produkují ji zejména mladší jedinci, kteří tak vyhrávají boj o světlo s ostatními dřevinami. Dokáže dokonce potlačit i agresivní trnovník akát (Robinia pseudoacacia).

Vegetace: V Rumunsku je popsána asociace Balloto nigrae-Ailanthetum altissimae (Sîrbu & Oprea, 2011; třída Robinietea, svaz Chelidonio-Robinion). Podobné porosty se vyskytují i v městské zástavbě teplých a suchých oblastí v ČR (např. Praha, Brno, Litoměřice), pro nedostatek snímkového materiálu však není ve Vegetaci ČR (Chytrý, 2013) vylišena. Porosty pajasanu jsou zařazeny stejně jako porosty nepůvodního akátu mezi společenstva mezofilních a xerofilních křovin a akátin třídy Rhamno-Prunetea, do svazu Balloto nigrae-Robinion, zahrnující akátiny suchých, písčitých půd. 

Obr. 6. Mladé porosty pajasanu a škumpy jsou snadno
zaměnitelné. Škumpa zplaňující na náspu trati 
Litoměřice - Ústí n. L.
Obr. 8. Semenáčky pajasanu 
mohou vyrůst prakticky 
kdekoliv (v poli kukuřice 
na jižní Moravě).
Obr. 7. Ideálním stanovištěm pajasanu jsou železniční
koridory, kde pravidelné seřezávání podporuje
šíření pajasanu pomocí výmladků a vznik
hustých porostů (Litoměřice).

Rozšíření: Jako agresivní invazní druh se šíří jak ve své čínské domovině, tak na všech kontinentech kromě Antarktidy od mírného pásma po Mediterán. V sekundárním areálu  je nejhojnější v submediteránní a mediteránní zóně. Vyhovuje mu dlouhá a teplá vegetační sezóna, pravidelné zimní mrazy a roční srážky >500 mm. Roste nejčastěji v urbánní krajině a podél dopravních koridorů, ale může také invadovat přirozené biotopy. Směrem na sever se omezuje výhradně na městské prostředí, kde využívá delší vegetační sezóny a mírnějších mrazů uvnitř městského tepelného ostrova. Jeho celosvětové rozšíření zmapoval Kowarik & Säumel (2007).

V České republice se počet lokalit pajasanu za posledních 20 let více než ztrojnásobil na současných 202 lokalit, s těžištěm v teplých oblastech jižní Moravy a Polabí (Obr. 1). Zatímco na jižní Moravě utíká do volné krajiny, v Čechách se většinou drží intravilánu sídel (Obr. 13). Výjimkou jsou skály v NPR Větrušické rokle, kam proniká z výsadeb v areálu Výzkumného ústavu včeĺařského v Dole (Obr. 10). Šíří se také podél železniční trati mezi Litoměřicemi a Ústím n. L. (Obr. 7) nebo pod zříceninou hradu Oparno. Jako silně teplomilná dřevina snadno zplaňuje zejména v nížinách a v okolí sídel - v ulicích měst, na nádražích, podél dopravních koridorů nebo v okolí průmyslových objektů. Ideálním stanovištěm jsou železniční koridory, kde pravidelné ořezávání podporuje výmladkování pajasanu a vznik hustých porostů, nezávislých na původní výsadbě (Obr. 6). Ve volné krajině byly pajasany zjištěny v 10 typech biotopů. Pronikají do společenstev mezofilních až xerofilních křovin, ruderalizovaných nebo sešlapávaných trávníků, pasek, akátin a jiných výsadeb jehličnatých (borových a modřínových) i širokolistých nepůvodních dřevin (Pyšek a kol., 2012 b). V lesích ČR se pajasan pěstuje na rozloze 12,79 ha. Je udáván v 82 z celkem 823 sledovaných zámeckých parků v ČR (mapku uvádí Křivánek, 2007).

Obr. 9. Plodem je křídlatá podlouhlá nažka. Na
jednom stromě je jich až milion.
Obr. 11. Výjimečně se semenáčky
pajasanu mohou uchytit
i ve světlých lesích
(NPR Větrušické rokle).
Obr. 10. Do volné krajiny pajasan proniká jen v nej-
teplejších oblastech ČR. Pajasan v akátině
na skalách NPR Větrušická rokle, nedaleko
zdrojové populace v areálu Výzkumného 
ústavu včelařského v Dole.

Využití: V primárním areálu je hostitelem motýla martináče (Samia cynthia), který je v Číně využíván pro produkci hedvábí. To bylo hlavním důvodem jeho výsadeb ve Francii a Itálii. Kvůli vysoké odolnosti pajasanu vůči znečištěnému ovzduší je oblíben pro městské výsadby, aleje a uliční stromořadí, v krajině do větrolamů. V okrasném zahradnictví se cení jeho dekorativní vzhled a zajímavé podzimní zbarvení plodů. Pro svou nenáročnost se často využívá jako protierozní dřevina a k ozelenění výsypek nebo rekultivovaných skládek (Obr. 12). Na Slovensku se pěstuje i jako produkční dřevina.V ČR je jeho lesnické využití minimální. Dřevo pajasanu je středně tvrdé až tvrdé, lehké, ohebné a na suchu trvanlivé. Využívá se jako stavební surovina, palivo a na výrobu papíru. Samičí rostliny jsou hodně medonosné s velmi dobrou kvalitou medu. Oblíben je i v tradiční čínské medicíně, využívá se jako homeopatikum. Jeho pyl je alergenní, při kontaktu s citlivější pokožkou způsobuje záněty. Celá rostlina je pro člověka slabě jedovatá.

Management: Prioritou managementu (Pergl a kol., 2014) je zabránit novým výsadbám pajasanu a omezit stávající v cenných územích. Jeho porosty lze tolerovat v intravilánu v oblastech bez zájmů ochrany přírody. Mechanická likvidace nebo vypalování jen podporuje zmlazení (Obr. 7). Vytrhávání lze aplikovat jen u mladých jedinců, musí se ale odstranit všechny zbytky kořenů. Dříve doporučované pokácení dřeviny a natření řezné plochy herbicidem se na Slovensku neosvědčilo (Chrenková a kol., 2014). V zápětí po aplikaci došlo k uzavření vodivých pletiv a intenzivní vegetativní regeneraci z kořenů. Tento postup, stejně jako kroužkování nebo opakovaná mechanická likvidace, je částečně efektivní při ošetření samostatných stromů na zastíněných stanovištích. Prioritně se zde odstraňují plodní jedinci se samičími květy, aby došlo k eliminaci zdroje semen. Jako nejúčinnější metodu pro likvidaci pajasanu Chrenková a kol. (2014) doporučují aplikovat kapsli s glyfosátem pomocí injektážní technologie EZ-Ject Lance, a to každých 7,5 cm obvodu kmene jednu kapsli.

Analýza rizika: Pajasan je agresivní invazní druh s velkou schopností adaptace ke stanovištním podmínkám. V současné době je omezen převážně klimaticky, lze ale předpokládat, že s pokračujícím globálním oteplováním bude jeho vliv narůstat. Hlavně na jižní Moravě proniká do přirozených společenstev a mění jejich strukturu. Díky rychlému růstu, výborné schopnosti vegetativního rozmnožování, bohaté produkci snadno se šířících semen s velmi dobrou klíčivostí a tvorbě toxinů inhibujících klíčení a růst konkurenčních druhů výrazně potlačuje původní vegetaci a monopolizuje vhodný biotop. Tím mohou být travinné a skalní porosty, luhy, lesních světliny, rumiště nebo lesní kultury (např. borovice, modřín, akát). V Čechách je převážně vázán na urbanizovaná území.  

Při kontaktu s kůží působí na citlivější pokožce kožní záněty. Jeho pyl je alergenní. Celá rostlina, zejména semena a kůra, je pro člověka slabě jedovatá. Pajasan také hostí řadu škůdců. Kořenový systém pajasanu často poškozuje chodníky, zdi a stavby.

Pajasan je třeba striktně omezovat v šíření, zejména ve volné krajině, likvidovat nálety a populace v hodnotných biotopech. Je třeba zabránit novým výsadbám, které by mohly být ohnisky další invaze.

Obr. 12. Pajasan se používá k ozelenění skládek a výsypek. Modelová lokalita
projektu na skládce v Šatově.
Obr. 13. Pajasan je díky své odolnosti ke znečištěnému ovzduší oblíben
pro městské výsadby (Děčín). V Čechách se šíří zejména podél
železničních koridorů.

Užitečné odkazy:

Použitá literatura: