Trnovník akát

Robinia pseudoacacia L. 

  Obr. 1. Primární areál akátu v USA.

Anglicky: Black locust

Synonyma: Pseudoacacia communis Simkovics, Pseudoacacia pseudoacacia Borbás, Robinia acacia L., Robinia pseudacacia L., Robinia pseudoacacia L.

Taxonomie: oddělení Magnoliophyta (krytosemenné rostliny) » třída Rosopsida (vyšší dvouděložné) » řád Fabales (bobotvaré) » čeleď Fabaceae (bobovité)

Etymologie: Latinské rodové jméno Robinia zavedl v roce 1753 Carl von Linné na počest dvou francouzských botaniků a zahradníků, otce a syna, Jeana (1550–1629) a Vespasiana (1579–1662) Robinových. Jean Robin přivezl podle většiny autorů jako první do Evropy akátová semena ze Severní Ameriky v roce 1601. Latinské druhové jméno pseudoacacia vyjadřuje podobnost s akáciemi

Ellenbergovy indikační hodnoty (?)
světlo 55
teplo 66
kontinentalita 44
vlhkost 44
půdní reakce xx
živiny 88
Obr. 2. Výskyt akátu v ČR

Status: Invazní neofyt, tvoří metapopulace. Patří mezi 15 nejinvazivnějších druhů mediteránní oblasti, 100 nejinvazivnějších druhů Evropy a 40 nejinvazivnějších dřevin světa (Rejmánek & Richardson, 1996). V Černém a šedém seznamu ČR je zařazen do druhové skupiny BL2 (hojně  rozšířené invazní neofyty, stromy a keře).

Životní forma: makrofanerofyt (MFf)

Primární areál: Primárním areálem akátu je jihovýchod USA, kde tvoří dvě hlavní oddělené oblasti (Obr. 1). První z nich vychází z centrální části Apalačského pohoří ve střední Pensylvánii a z jižního Ohia směrem na jih do severovýchodní Alabamy, severní Georgie a severozápadní Jižní Karolíny. Druhá část areálu zasahuje Ozark Plateau v jižní Missouri, dále severní Arkansas, severovýchodní a jihovýchodní Oklahomu a Oachita Mts. ve středním Arkansasu. Izolované ostrůvky primárního areálu akátu se vyskytují ve státech Indiana, Illinois, Kentucky, Alabama a Georgia. Jedná se o oblasti s humidním klimatem, průměrné roční srážky kolísají mezi 1020 a 1525 mm, ve vegetační sezóně (duben až září) mezi 510 až 760 mm (Fowells, 1965; Huntley, 1990). V prostoru Apalačského pohoří se akát vyskytuje jako příměs smíšených lesů, často spolu s druhy rodu Quercus a Carya. Zde se mu nejlépe daří na vlhkých, východních svazích v nadmořské výšce až do 1400 m, v Great Smokey Mts. zasahuje do nadmořské výšky 1620 m (Huntley, 1990). Na západě areálu sestupuje i do nížin řek a roste společně s druhy Juglans nigra, Padus serotina, Liriodendron tulipifera a Fraxinus americana (Chmelař, 1983; Huntley, 1990).

 

Obr. 5. Skalnaté svahy zerodované
v důsledku nadměrné pastvy byly
zalesňovány akátem obtížně. Sazenice
byly přinášeny v koších s dostatkem
zeminy (Povltaví).
Obr. 3. V Evropě se akát často používal
k vázání písčitých půd (Polabí).
Obr. 4. V ČR se akátem zpevňovaly
hlavně strmé svahy v údolích řek
a okolí železničních tratí (Povltaví).

Historie introdukce a šíření: Do Evropy byl akát dovezen počátkem 17. století jako okrasná dřevina. Podle většiny autorů (např. Majer, 1968; Vadas, 1914) se tímto činem proslavil francouzský botanik Jean Robin, který akátová semena přivezl ze Severní Ameriky v roce 1601 a po němž dostala tato dřevina i své latinské jméno. Za nejstarší vypěstovaný trnovník byl považován strom v pařížské Jardin des Plantes, zasazený roku 1636 ředitelem Jardin Royal Vespasianem Robinem, synem Jeana Robina. Tento exemplář žil ještě na počátku 20. století (v roce 1899 byl restaurován; Vadas, 1914), což je na tuto krátkověkou dřevinu úctyhodný výkon. Historií akátu v Evropě se zabýval Ernyey (Ernyey, 1926 sec. Uhrová, 1928) a až do roku 1640 o něm nenašel zmínku ani v botanické zahradě, ani v Robinových soukromých sbírkách. Vespasian Robin prý dokonce zahájil svou činnost v Jardin Royal až v roce 1641. Podle Ernyeye (1926 sec. Uhrová, 1928) tedy neexistuje jeden „prastrom“, ale domnívá se, že se akát dostal na evropský kontinent několika různými cestami, a to prostřednictvím Španělů, Angličanů nebo Portugalců. Ať je jeho historie jakákoli, všichni autoři se shodují na tom, že se jedná o jednu z prvních severoamerických dřevin přivezených do Evropy.

Akát byl zpočátku pěstován jen jako okrasný strom v botanických zahradách, parcích nebo uličních stromořadích, ale už kolem roku 1700 byl v jižním Německu značně rozšířen jako lesnická dřevina (Vadas, 1914). Využívalo se jeho výhodných vlastností – nenáročnosti, trvanlivého a vysoce výhřevného dřeva odolávajícího hmyzu a houbám, rychlého růstu, snadného rozmnožování a schopnosti zpevňovat volnou půdu. V 18. století se stal silně propagovanou dřevinou, takže se brzy rozšířil prakticky po celé Evropě, pronikl i do východní Asie, Jižní Ameriky, Afriky a Austrálie (Göhre, 1952; Keresztesi, 1988). Na rozdíl od Maďarska a Německa, kde se akát používal zejména pro zpevnění písčitých půd, náplavů a vátých písků, se na území České republiky, s výjimkou Polabí (Obr. 3) a části jižní Moravy, osazovaly akátem spíše strmé, suťové stráně kolem řek (především Vltavy – Obr. 4 a 5, Berounky, Sázavy a Dyje) a okolí železničních tratí (Obr. 4). Akát se pěstoval v hustém zápoji jako tzv. „les nízký“, neboli pařezina (Kolbek a kol., 2004). Z výsadeb snadno zplaňoval do okolí, Pyšek a kol. (2012a) uvádějí první spontánní výskyt v přírodě v roce 1874.

Obr. 6. V porostu má akát většinou
zakřivený kmen a řídkou,
nepravidelnou korunu.
Obr. 8. Rovné kmeny má akát v pěstovaném
lese na příznivých stanovištích (Polabí).
Obr. 7. Na skalnatých stráních je akát
keřovitého vzrůstu.

Popis druhu: Akát je opadavý listnatý strom, který na příznivých stanovištích dorůstá až do výšky 30 m. Obvykle ale dosahuje jen 12–18 m, má zakřivený kmen a řídkou, nepravidelnou korunu (obr. 6). Na teplých, skalnatých stráních je keřovitého vzrůstu, 3–5 m vysoký, s netvárnou korunou a pokrouceným kmenem (Obr. 7). Ve svém přirozeném areálu dosahuje podobné výšky. Jeho kmeny jsou stejně jako v ČR rovné jen v pěstovaném lese (Obr. 8), na otevřených stanovištích je pokřivený a vidličnatě se větví ve výšce cca 3–5 m nad zemí (Fowells, 1965; Huntley, 1990). Borka akátu je hluboce brázditá, často zarůstá mechy (Obr. 9). Listy jsou složené ze 4–10 párů dlouze řapíčkatých, vejčitých, eliptických až podlouhlých lístků s nasazeným hrotem, 20–35 mm dlouhých a 15–30 cm širokých. Jako adaptace vůči spásání domácími i volně žijícími kopytníky se u akátu vyvinuly červenohnědé až hnědé ztrnovatělé palisty, 0,5–2 cm dlouhé. Kvete v květnu a na začátku června, zhruba měsíc po listech. Řídké, převislé hrozny 10–20 cm dlouhé s 5–15 květy jsou bílé, silně vonné. Plodem je 6–8 cm dlouhý a 1,1–1,3 cm široký hnědý lusk, obvykle s 6–9 ledvinitými až eliptickými, silně zploštělými semeny (Chrtková, 1995). Otvírá se v září až v říjnu. Ve střední Evropě se plodnost akátu zpravidla dostavuje mezi 10.–20. rokem, výmladky plodí mnohem dříve (Chmelař, 1983). Podle Fowellse (1965) produkuje akát nejvíce semen mezi 15. a 40. rokem, někteří jedinci mohou plodit i v 6 letech, jiní až v 50. V našich podmínkách se bohaté semenné roky opakují každé 2–3 roky (Chmelař, 1983), v původním areálu 1–2 roky (Fowells, 1965).

Obr.9. Rozbrázděná borka akátu často
zarůstá mechy.

Existuje mnoho kultivarů akátu, které se od sebe liší vzrůstem a tvarem lístků i (ne)přítomností trnů. Křivánek (2006) uvádí tyto křížence trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia): (1) R. × ambigua Poir. (R. pseudoacacia × R. viscosa), pěstovaný v ČR vzácně v parcích; (2) R. × holtii Beissn. (R. pseudoacacia × R. neomexicana), v ČR sbírková dřevina a v ČR se nevyskytující (3) R. × slavinii Rehd. (R. pseudoacacia × R. kelseyi) a (4) R. × margaretta Ashe. (R. pseudoacacia × R. hispida).

Možné záměny: Květy ostatních druhů trnovníků (trnovník lepkavý – Robinia viscosa, t. srstnatý – R. hispida a R. x ambigua) jsou nevonné a mají odlišnou barvu od bíle kvetoucího trnovníku akátu (R. pseudoacacia) – bledě růžovou (R. x ambigua) nebo růžovou až červenofialovou (R. viscosa a R. hispida). Tyto trnovníky jsou ještě náchylnější na omrznutí než trnovník akát, v ČR se s nimi lze setkat jen vzácně v parcích, zahradách nebo uličních stromořadích. Veřejností bývá v městském prostředí akát občas zaměňován za jerlín japonský (Sophora japonica), který se ale vyznačuje mnohem většími listy i pozdější dobou květu (červenec až srpen). V souvislých porostech se při zběžném pohledu akát může splést s domácím jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), snad kvůli podobně tvarovanému složenému listu.

Ekologie: V přirozeném areálu se akát chová jako raně sukcesní druh preferující slunná stanoviště a propustné půdy. Je krátkověký, úpadek začíná ve 40 letech a zřídka se dožívá více než 100 let. Původně rostl jako příměs v lesích na svazích podél řek a na lesních okrajích, druhotně vytvořil souvislé porosty zejména na odlesněných pozemcích a plochách devastovaných požáry (Fowells, 1965; Huntley, 1990).

V sekundárním areálu akát invaduje jak přirozenou a polopřirozenou vegetaci na světlých stanovištích, tak disturbované plochy v městském prostředí, skládky a výsypky. Všude, kam pronikne, vytváří porosty značně odlišné od přirozených společenstev (např. Vítková a Kolbek, 2010).

Obr.10. Nitrofilní akátiny často mají jednu
výraznou dominantu v bylinném patře — 
vlaštovičník větší (Chelidonium majus) 
v Českém Středohoří.
Obr. 12. V zakrslých akátinách na
skalnatých stráních je výrazný časně
jarní aspekt (na obrázku koberce
ohroženého druhu tařice skalní
Aurinia saxatilis).
Obr. 11. Mozaikovité střídání dominant
v bylinném patře je typické pro
některé nitrofilní akátiny.

 

 

Velkou stálostí se vyznačuje druhově bohatá skupina mezofilních nitrofilních druhů, které dorůstají do výšky až 1,5 m (např. Alliaria petiolata, Anthriscus sylvestris, Ballota nigra, Chaerophyllum temulum, Chelidonium majus, Galium aparine, Geum urbanum, Impatiens parviflora a Urtica dioica). Bylinné patro má buď jednu výraznou dominantu (Obr. 10), nebo se jednotlivé ruderální druhy mozaikovitě střídají (Obr. 11). Ve zbytcích se vyskytují i druhy původních společenstev, které mohou místy převládat (Obr. 12). Akátiny se vyznačují dvěma výraznými fenologickými aspekty. Časně jarní aspekt tvoří zejména geofyty a efemérní terofyty (např. Ficaria verna, Gagea spp., Holosteum umbellatum, Microthlaspi perfoliatum, Stellaria media, Valerianella locusta a Veronica sublobata). Nejvýrazněji je vyvinut na teplých, skalnatých stráních (Obr. 12), kde ho tvoří např. Allium spp., Alyssum montanum, Aurinia saxatilis, Gagea spp., Holosteum umbellatum, Microthlaspi perfoliatum, Ornithogalum kochii, Pulsatilla pratensis subsp. bohemica, Sedum spp. a Viola arvensis. Pozdní jarní aspekt utvářejí statné širokolisté hemikryptofyty (Anthriscus sylvestris, Arctium minus, Chaerophyllum temulum, Chelidonium majus – Obr. 10 aj.), nízké vytrvalé byliny a trávy (např. Avenella flexuosa, Ballota nigra, Geum urbanum, Lamium maculatum a Poa nemoralis – Obr. 13) nebo jednoleté druhy (např. Impatiens parviflora a Galeopsis tetrahit), z nichž některé se chovají jako liány (např. Fallopia convolvulus, F. dumetorum a Galium aparine). Druhá polovina vegetačního období je již bez nápadných dominant a bylinné patro je ochuzeno o většinu jednoletých druhů i geofytů. Velká část rostlin je v té době již suchá (Obr. 14). Mechové patro je vyvinuto hlavně na kamenech a skalních výchozech.

Obr. 13. Pozdně jarní aspekt tvoří ve světlých svahových akátinách
trávy (na obrázku je dominantou lipnice hajní Poa nemoralis).
Obr. 14. V červenci je bylinné patro svahových akátin
většinou už zcela suché.

Alelopatické působení akátu na kulturní plodiny prokázal v laboratorních podmínkách Nasir a kol. (2005), dosud ale nebylo jednoznačně potvrzeno u planě rostoucích rostlin. Průnik ruderálních a nitrofilních druhů do původní vegetace je tedy spíš výsledkem dlouhodobé změny stanoviště po kolonizaci akátem (např. Vítková a Kolbek, 2010). Akát váže vzdušný dusík prostřednictvím 37 kmenů symbiotických bakterií rodu Rhizobium, které žijí v hlízkách na kořenech (Batzli a kol., 1992). Příjem z mineralizace opadu má podružný význam, důležitý se stává až u starých porostů. Výskyt akátu proto způsobuje postupné zvětšování zásoby půdního dusíku, intenzivní mineralizaci a nitrifikaci a následně vyšší přístupnost anorganických forem dusíku v půdě (např. Montagnini a kol., 1991; Vítková a kol., 2015). Intenzivní nitrifikace může vést ke snížení pH v hrabance a horní vrstvě půdy a k potenciálně vyššímu výplachu iontů Ca2+, Mg2+, K+, Na+ a PO42– z půdy (Van Miegroet a Cole, 1984; Vítková a kol., 2015). Oproti přirozeným lesům dochází v akátině také k vysušování půdy v důsledku zvýšeného kořenového odsávání a výparu z povrchové vrstvy půdy pod řídkými akátovými korunami (Obr. 15). Vzniká tu teplejší mikroklima (např. Větvička, 1965).

Obr. 15. Řídké akátové koruny poskytují bylinné
vegetaci větší světelný požitek než přirozené
listnaté dřeviny.

Akát dokáže tolerovat půdy s nejrůznějším chemismem. V primárním areálu roste na extrémně kyselých půdách (pH(H2O) 4,0) až mírně alkalických (pH(H2O) 8,2), v sekundárním areálu na silně kyselých (3,2) až silně alkalických (8,8). Vítková a kol. (2015) zjistili, že kolonizaci stanovišť akátem více než půdní chemismus limituje provzdušnění a obsah vody v půdě. Akát preferuje dobře provzdušněné a odvodněné půdy, toleruje vysychavé půdy, ale nesnáší zhutnělé půdy a půdy se stagnující vodou, kde zřejmě dochází k inhibici fixace atmosférického dusíku. Na skalnatých svazích způsobuje nízká půdní vlhkost zakrslý vzrůst akátu a snižuje jeho konkurenční schopnost před suchomilnými přirozenými keři jako jsou např. Crataegus spp., Prunus spinosa a Rosa spp. (Vítková a kol., 2015).

Akát je mimořádně odolný vůči znečištěnému ovzduší i zasolení půdy (Šindelářová, 1986), dobře snáší požáry, seřezávání, škody okusem i vytloukáním spárkatou zvěří (Musil, 2005). V Evropě nemá vážnějšího škůdce (Kolbek a kol., 2004). V přirozeném areálu jej naproti tomu považují za náchylnějšího k poškození dřevokazným hmyzem a jádrovou hnilobou než ostatní přirozené listnaté dřeviny, takže se jeho pěstování pro produkci užitkového dřeva v tamních podmínkách nedoporučuje (Huntley, 1990). V České republice mu vyhovují klimatické podmínky nižších poloh do nadmořské výšky 500 m. Trpí jarními i podzimními mrazíky, které poškozují nevyzrálé části prýtů a způsobují křivolaký růst větví i kmene (Vítková a kol., 2004).

Přestože se akát vysemeňuje často a mohutně, semenáčky jsou vzácné. Vyklíčí jen velmi málo semen, zejména z důvodu vodě nepropustného a tvrdého povrchu, který se při výsadbách změkčuje kyselinou sírovou, namáčením v horké vodě nebo poškrábáním (Fowells, 1965). Svobodová (1952) udává klíčivost semen akátu 3–4 roky. Navíc jsou semenáče velmi citlivé na zástin, takže se uplatňují výhradně na mechanicky narušené, holé půdě, např. vývraty (Obr. 16), disturbance zvěří nebo činností člověka, spáleniště (Kowarik, 1996; Vítková a Kolbek, 2010). Raný růst semenáčků je velmi rychlý. Během prvních deseti let činí na špatných stanovištích průměrně 0,5 m za rok, na dobrých minimálně 1,5 m (Fowells, 1965).

Obr. 16. Semenáčky akátu vyrostou jen na holé půdě,
např. v okolí vývratu.
Obr. 17. Vegetativní rozmnožování kořenovými výmladky je pro
akát mnohem důležitější než semeny. Tímto způsobem se šíří do
kontaktních otevřených porostů, ohroženy jsou hlavně louky,
písčiny, stepi a světlé lesy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pro rozmnožování akátu jsou důležitější kořenové a kmenové výmladky (Obr. 17-19) než semena. Vznikají zejména na kalusech po zranění. Jejich tvorbu stimuluje poničení nadzemní nebo podzemní části stromu. Z Rýnského hnědouhelného revíru uvádí Volf (1988), že po dvou letech od vykopání kořenů akátu se počet výmladků klonální populace zvýšil 10x. Přirozené kořenové výmladky se začínají objevovat ve 4. a 5. roce, vyrůstají z adventivních pupenů na dlouhých podpovrchových provazcovitých kořenech (Göhre, 1952). V odkrytých půdních profilech bylo zjištěno, že vždy několik stromů roste z výhonků blízko pod povrchem se táhnoucích kořenů jednoho individua (Svobodová, 1952). Díky tzv. klonální „Oskar – strategii“ (Kowarik, 1996), která v konkurenčním boji upřednostňuje silně světlomilné druhy stromů a byla pozorována i u pajasanu, si akát i při nepříznivých světelných podmínkách ve vzrostlé akátině vytváří banku kořenových výmladků v bylinném a keřovém patře. Ty nejdříve rostou pomalu, ale po prosvětlení v důsledku zhroucení starých stromů nebo jiné disturbanci následuje rychlý výškový nárůst (Obr. 19). Tím dojde k obnově porostu a perzistenci klonální populace. Výmladky rostou mnohem rychleji než semenáče (Fowells, 1965; Kowarik, 1996; Vítková, 2004), plodí dříve (Chmelař, 1983) a ve srovnatelném stáří jsou vyšší – přesahují stromy vysázené ze semen o 3–6 m (Fowells, 1965). V ČR byl zjištěn výškový nárůst až 4 m za jeden rok (Obr. 19; Vítková a Kolbek, 2010). Vegetativní rozmnožování akátu je důležitý mechanismus též pro kolonizaci ploch se zapojeným bylinným porostem bez dřevin (Obr. 17). Traviny vytvářejí drny, kde se semenáčky akátu nemohou ujmout z důvodu nedostatku světla i vlhkosti, takže klonální růst je tak jedinou, ale velmi efektivní metodou k prostorovému šíření akátu na úkor bylinné vegetace. Rychlost invaze studoval Kowarik (1996) a uvádí až 1 m za rok.

Výhodou akátu při kolonizaci otevřených stanovišť je rychlý růst a schopnost vázat vzdušný dusík, což ho upřednostňuje v konkurenci a umožňuje mu rychle se stát dominantní dřevinou. Svým rychlým růstem akumuluje v biomase velké množství živin a minimalizuje tak jejich vyplavení z půdy. Zatímco v primárním areálu asi po 20–30 letech přestává být dusík limitujícím faktorem a podíl akátu v porostu klesá na méně než 4 % ve prospěch stínomilných druhů (Boring a Swank, 1984), v sekundárním areálu sukcese tímto směrem neprobíhá (Kowarik, 1996, Vítková a Kolbek, 2010).

Obr. 18. Když se v okolí nevyskytují jiné konkurenčně silné dřeviny,
může se z kmenových výmladků obnovit i 70-letá akátina,
zničená silným větrem.
Obr. 19. Po pokácení akátu se stimuluje mohutná kořenová
výmladnost. Výmladky mohou za 1. rok dosáhnout i 4m výšky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vegetace: Akátiny rostoucí na území ČR jsou řazeny do čtyř asociací, jejichž druhové složení odráží odlišné stanovištní podmínky (Vítková a Kolbek, 2010; Chytrý, 2013). Nejrozšířenější je as. Chelidonio majoris-Robinietum pseudoacaciae Jurko 1963, která zahrnuje mezofilní lesní akátiny (až 25 m vysoké) s dominantními nitrofyty (Obr. 10, 11 a 20). V rovinatém terénu s nízkou nadmořskou výškou rostou na silně kyselých kvartérních sedimentech (váté písky, fluviální písčité štěrky) až 30 m vysoké, druhově chudé akátiny s travnatým podrostem, klasifikované jako as. Arrhenathero elatioris-Robinietum pseudoacaciae Šimonovič et al. ex Vítková et Kolbek 2010 (Obr. 3, 8 a 21). Ve středních a horních částech svahů se na kyselých substrátech v údolích velkých řek vyskytují středně vysoké (většinou 12–16 m) světlé akátiny s lipnicí hajní (Poa nemoralis) as. Poo nemoralis-Robinietum pseudoacaciae Němec ex Vítková et Kolbek in Kolbek et al. 2003 (Obr. 13, 14 a 22). Na teplých skalnatých stráních tvoří keřovité akátiny o výšce 3–5 m as. Melico transsilvanicae-Robinietum pseudoacaciae Kolbek et Vítková in Kolbek et al. 2003 (Obr. 5, 7, 12 a 23). Jedná se o druhově nejbohatší akátiny, v nichž se významně uplatňují suchomilné keře, druhy suchých trávníků a světlých lesů.

Zařazení akátových porostů do klasifikačního systému není dosud ustálené. Ve středoevropských vegetačních přehledech jsou buď kvůli vysoké stálosti nitrofytů v bylinném patře zařazeny do třídy Galio-Urticetea (Mucina a kol., 1993; Pott, 1995), příp. Artemisietea vulgaris (Gilicka, 1989; Świerkosz, 1993), nebo vymezovány jako samostatná třída Robinietea (Theurillat a kol., 1994; Borhidi, 2003; Jarolímek a Šibík, 2008; Solomaha, 2008). Podrobněji se této problematice věnuje Vítková a Kolbek (2010). Ve Vegetaci ČR 4 (Chytrý, 2013) jsou kvůli podobnosti s druhovou skladbou bylinného i keřového patra a vazbou na činnost člověka akátiny zařazeny do třídy Rhamno-Prunetea a tří samostatných svazů (Chelidonio majoris-Robinion pseudacaciae, Balloto nigrae-Robinion pseudacaciae a Euphorbio cyparissiae-Robinion pseudacaciae).

Rozšíření: Z přirozeného areálu na jihovýchodě USA (Obr. 1) byl akát introdukován na další kontinenty, takže v současné době představuje druhou nejvíce pěstovanou dřevinu na světě. Jako invazní druh je uváděn z Evropy (např. Česká a Slovenská republika, Polsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Belgie, Španělsko, Portugalsko, Maďarsko, Gruzie, centrální Rusko, Itálie, Řecko, Srbsko, Chorvatsko, Rumunsko), Asie (Turecko, Izrael), Afriky (Botswana, Namibie, Jihoafrická republika), Severní (Kanada) a Jižní Ameriky (Argentina), Austrálie a Nového Zélandu. V řadě dalších zemí je pěstován.

Obr. 20. Nitrofilní akátový porost as. Chelidonio majoris-
Robinietum pseudoacaciae
ve spodní části svahu u Slapské
přehrady. Dominuje kopřiva (Urtica dioica)
a svízel přítula (Galium aparine).
Obr. 21. Na písčitých půdách jižní Moravy jsou časté
travnaté akátiny as. Arrhenathero elatioris-Robinietum
pseudoacaciae.
Na obrázku porost s dominantním
ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius).

Sheppard a kol. (2006) ho řadí mezi dvacet nejinvazivnějších rostlinných druhů Evropy: nevyskytuje se jen v nejsevernějších oblastech a na středomořských ostrovech (Weber, 2003). Jeho rozšíření v Evropě lze zjistit z databáze DAISIE. V Maďarsku se stal národním stromem, pokrývá asi 271 tisíc ha, tj. 18 % lesní plochy, což je více než ve všech ostatních evropských státech dohromady (Keresztesi, 1988). Po velké zalesňovací vlně „puszty“ okolo roku 1827 byl koncem 19. století evidován na rozloze více než 70 tisíc ha (Šály, 1954; Tuskó, 1956). Největší souvislá oblast akátových lesů v Evropě leží na území Rumunska, a to v písečném regionu Calafat (Keresztesi, 1988). Přibližný rozsah pěstování akátu v Evropě ve 20. století zpracoval Spaulding (1956), jehož závěry potvrzují, že byl běžně pěstován mezi 40. až 50.º  s. š., je znám ale i z Norska (63º s. š.), a co do vertikálního rozšíření nebyl v Evropě zřejmě zaznamenán nad 700 m n.m.

V sekundárním areálu akát invaduje širokou škálu geologických substrátů. Toleruje matečné horniny nejrůznějšího chemismu, stáří i způsobu vzniku. Nejčastějším půdním typem jsou mělké, vývojově mladé půdy jako leptosoly, arenosoly, fluvisoly a kambisoly. V kontinentální Evropě byly prosperující akátové porosty nalezeny i na hlubokých a úživných černozemích, v subhumidním a vlhkém subtropickém klimatu na acrisolech a luvisolech. Nejlepší podmínky pro růst má akát na písčitých půdách arenosolů (Vítková a kol., 2015).

Obr. 22. Jižně orientované svahy v říčních údolích zarůstají
travnatými akátinami s pozůstatky původních společenstev
as. Poo nemoralis-Robinietum pseudoacaciae. Většinou
dominuje lipnice hajní (Poa nemoralis), na obrázku spolu
se zákonem chráněnou chrpou chlumní (Centaurea triumfetti).
Obr. 23. Na teplých skalnatých svazích rostou akátiny
as. Melico transsilvanicae-Robinietum pseudoacaciae
s převahou původních druhů třídy Festuco-Brometea.
Na obrázku kavylová step zarůstající akátem.

 

V přirozeném areálu akát tvoří příměs smíšených lesů na stráních kolem řek a v lesních okrajích (Vadas, 1914). Jako pionýrský druh úspěšně kolonizuje otevřená stanoviště (např. paseky, spáleniště, opuštěná pole nebo pastviny; Boring a Swank, 1984). Podle Chytrého a kol. (2005) patří akát mezi deset neofytů s největší schopností adaptace na různorodé biotopy. Nejčastěji invadovaná přirozená společenstva jsou teplomilné trávníky, písčité půdy, křoviny a azonální lesy jako např. teplomilné doubravy, suché acidofilní doubravy, reliktní bory,  javorovo-lipové, kaštanové a lužní lesy (Vítková a kol., 2015). Klimatické změny, lesnické využití i ostatní výsadby akátu v krajině přispívají k nárůstu jeho plochy a zvětšují tak rozsah stanovišť, která je schopen kolonizovat, včetně středoevropských zonálních lesů (Essl a kol., 2011).

Akát je nejrozšířenější introdukovanou dřevinou na území České republiky. Solitérně, ve skupinkách nebo stromořadích se postupně rozšířil po celém území České republiky, s výjimkou hraničních pohoří a Českomoravské vrchoviny (obr. 2). Plošně nejrozsáhlejší porosty se vyskytují v nejteplejších oblastech ČR – na jižní Moravě, ve středních Čechách, na Litoměřicku a Roudnicku. Akát je nejméně zastoupen v Pardubickém kraji a na Vysočině. Jeho porosty preferují oblasti s nadmořskou výškou 210–350 m, v nižších polohách (150–200 m) rostou v Polabí a na Jižní Moravě, nad 550 m se nevyskytují. Akátiny dominují v říčních údolích na svazích jižního kvadrantu o sklonech 30–40°. V rovinatém terénu se nalézají na akumulacích vátých písků nebo na štěrkopískových říčních terasách, v městských lesích a na antropogenních substrátech (Vítková a kol., 2004). Aktuální údaje v Nálezové databázi ochrany přírody ukazují, že se akát vyskytuje ve 492 z celkového počtu 2 285 maloplošných chráněných území a v ochranném pásmu dalších čtyř. Je postiženo 35 % národních přírodních rezervací a národních přírodních památek a 20 % přírodních rezervací a přírodních památek. Podle současného stavu Vrstvy mapování biotopů akát nejvíce roste v jednotce hercynských dubohabřin (L3.1; viz), hojný je i v údolních jasanovo-olšových luzích (L2.2), vysokých mezofilních a xerofilních křovinách (K3), lesních kulturách nepůvodních listnatých dřevin (X9B) a suchých acidofilních doubravách (L7.1). Nejčastěji byl vymapován v mozaice několika různých biotopů, kde se běžně vyskytovaly suché trávníky (hlavně T3.1, T3.3 a T3.4) v kombinaci s křovinami (většinou K3, méně často K4) a/nebo teplomilnými doubravami (zejména L 6.5), příp. s biotopy silně ovlivněnými nebo vytvořenými člověkem (formační skupina X).

Podle Národní inventarizace lesů (NIL) se v letech 2001-2004 na území České republiky vyskytovalo 13 438 ha akátových porostů, což představuje 0,46 % redukované porostní plochy všech dřevin. S výjimkou Jihomoravského kraje převažují porosty zakládané před a v průběhu druhé světové války. Téměř 52 % akátu se nachází v čistých nebo téměř čistých akátinách s podílem nad 90 %. Většinou jsou vedeny jako lesy hospodářské, druhou nejvýraznější skupinu tvoří lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích. Nejstarší porosty byly nalezeny v Jihočeském kraji, jejich věk se pohyboval mezi 131 a 140 lety (Vítková 2014).

Využití: Akát byl do Evropy dovezen jako okrasná dřevina a dodnes je populární v okrasném zahradnictví – často se vysazuje jako solitéra v parcích, zahradách a sbírkách dřevin. Pro své výhodné vlastnosti začal být prosazován k zalesňování sypkých, písčitých půd na říčních terasách (Obr. 3), stejně jako odlesněných, strmých, skalnatých strání v údolích velkých řek (Obr. 4 a 5), které v 16.–18. století sloužily jako pastviny, nebo náspů železničních tratí. V okolí velkých měst sloužil též jako zelená kulisa. Kromě těchto ochranných výsadeb byl pěstován jako produkční dřevina s velmi tvrdým a odolným dřevem. V Českých zemích byl propagován od 60. let 18. století. V roce 1767 byl Komerčním kongresem v Praze vydán zvláštní návod k pěstování cizokrajných dřevin, tedy i akátu (Nožička, 1957). Akát byl pěstován jako pařezina s nejběžnějším obmýtím 6–8 let (!). Již 6-letý porost poskytoval plotovky a tyčky do vinic. 15–20leté stromy se zpracovávaly jako velmi výhřevné palivo a užitkové dřevo, 20–25leté akáty poskytovaly sloupovinu a stavební materiál. Z akátového dřeva se vyráběly pražce, důlní výdřevy, sportovní nářadí (lyže!), sloužilo i jako sudovina a materiál pro výrobu nádob na víno. Povltavští mlynáři z jeho dřeva údajně vyráběli zuby do soukolí mlýnských stolic. K šíření akátu nemalou měrou přispěli i včelaři, kteří jej považují za jednu z nejlepších medonosných rostlin. Historii pěstování akátu a jeho využití podrobně rozebírá Kolbek a kol. (2004).

Schopnost adaptace akátu na různorodé stanovištní podmínky a absence vážnějších přirozených nepřátel v sekundárním areálu z něho dělá ekonomicky atraktivní dřevinu. Zájem o jeho dřevo v poslední době roste, a to jak pro některá historická, tak i nová technická použití. Stále se z něho vyrábějí vinohradnické kůly, sudy na víno, používá se na stavby přicházející do styku s vodou, k výrobě zahradního nábytku, herních prvků na dětská hřiště nebo podlahových krytin. Současným trendem v celosvětovém měřítku je pěstování akátu jako rychle rostoucího druhu s velmi vysokou výhřevností v tzv. energetických plantážích (Benčať, 2003). Pokud se zohlední problémy s pěstováním následných generací akátových výmladkových porostů v průběhu devatenáctého i dvacátého století nebo náklady na revitalizaci vyčerpaných půd, ukazuje se energetické využívání akátu ve středoevropských podmínkách jako ekonomicky i ekologicky nevýhodné v horizontu delším než jedno obmýtí (Vítková, 2014). Stále je oblíbenou meliorační dřevinou při rekultivacích výsypek, hald a skládek, případně i v ochranných lesních pásech (Musil, 2005). Vyhledávaný je též v sadovnictví, zejména jako alejový strom.

V Severní Americe není akátové dřevo příliš komerčně využíváno kvůli špatné růstové formě a častému napadení škůdci (Huntley, 1990), kteří v Evropě chybějí.  

Management: Názory na management akátových porostů se v jednotlivých zemích značně liší. Na mnoha místech světa je trnovník akát zároveň obávaným invazním druhem i důležitou surovinou. Platná legislativa vztahující se k managementu invazních druhů, tedy i akátu, na úrovni Evropské unie dosud chybí. Evropská komise už ale zpracovává návrh na prevenci šíření a management invazních druhů (2013/0307 (COD)). Zatím je tato problematika řešena lokálně, podle platné legislativy jednotlivých evropských států.

Obr. 24. Pokud se v okolí vyskytují
konkurenčně silné dřeviny (např.
javor, jasan), může být rozpadající
se akátina samovolně nahrazena
těmito přirozenými druhy.
Obr. 26. Kořenové výmladky akátu
rovněž ohrožují světlé lesy,
např. reliktní bory.
Obr. 25. Vegetativně se šířící akát
představuje nebezpečí pro stepní
společenstva. K jejich záchraně musí
být akát pravidelně odstraňován. Na
obrázku je porost zákonem chráněných
konikleců (Pulsatilla pratensis subsp.
bohemica
) v PR Na Babě, kde akát
výmladkující ze sousedního porostu
kontroluje pastva.

Ve Slovinsku je sice akát nejčastější introdukovanou dřevinou, není ale považován za nebezpečný. Pokud však ohrožuje existenci cenných přirozených společenstev, je likvidován (hlavně na severovýchodě a v mediteránní oblasti). Vysazuje se pouze ve vinařských oblastech k produkci tyčkoviny na jejich stavbu. Také v dalších evropských zemích (např. Rusko, Korsika nebo Rumunsko) je považován jen za lokálně nebezpečný. Ve Španělsku a ve Velké Británii je klasifikován jako invazní a je uzákoněn zákaz introdukovat ho do přírodního prostředí. V České republice je stejně jako ve Švýcarsku a Polsku akát chápán jako problematický invazní druh a jako takový se odstraňuje z ochranářsky hodnotných porostů. Nepoužívá se jako běžná hospodářská dřevina; v Polsku se s ním zalesňují rekultivované pozemky a jalové půdy. Naproti tomu v Německu, Maďarsku nebo na Slovensku nelze úplně zavrhnout pěstování akátu kvůli produkci kvalitního dřeva, regulace se tak zaměřují pouze na ochranu cenných biotopů, zejména suchých trávníků a říčních niv. V některých zemích (Maďarsko, Rakousko) jsou velkou překážkou lesnické zákony, které komplikují odstranění výsadeb cizorodých dřevin. Na Slovensku je trendem pěstování akátu v tzv. energetických porostech na produkci biomasy, a to nejen v hospodářských lesích, ale po předchozím souhlasu orgánů ochrany přírody i na pozemcích dočasně vyřazených ze zemědělského půdního fondu mimo zastavěná území obcí. Na druhou stranu je tlak orgánů ochrany přírody na snížení výměry akátových porostů (Vítková, 2014).

Termín „management akátových porostů“ by neměl být synonymem pro jejich likvidaci. Vliv akátu je sice z pohledu přirozeně se vyskytujících fytocenóz jednoznačně negativní, akátiny se už ale staly nedílnou součástí naší krajiny a jejich likvidace a následná rekonstrukce původních společenstev by na mnoha místech nebyla možná. V zemědělsky intenzivně využívaných oblastech jako je Polabí (Obr. 3), Žatecko, Mělnicko, jižní Morava nebo Východoslovenská nížina přispívají fragmenty akátových porostů ke zvýšení krajinné diverzity a fungují zde jako biocentra nebo biokoridory, přitom kvůli intenzivnímu obhospodařování okolních pozemků je riziko šíření akátu nízké. V některých biotopech mohou akátiny fungovat i jako refugia vzácnějších rostlinných a živočišných druhů, které zde úspěšně přežívají a zvětšují své populace (Obr. 12). Orgány ochrany přírody by tak měly pečlivě zvážit, které porosty likvidovat a které naopak zachovat jako biotop ochranářsky cenných druhů. Návrat k původním společenstvům blokují změněné fyzikálně-chemické vlastnosti půdy, hlavně snadná dostupnost dusíku.

Po mnoha letech nekoordinovaného managementu akátin na území ČR, jehož výsledkem byla mnohdy jen obnova stávajících porostů, vznikl ve spolupráci AOPK ČR s Botanickým ústavem AV ČR, v.v.i. jednotný standard „Likvidace vybraných invazních druhů rostlin (vč. následné péče o lokality; Pergl a kol., 2014), který zahrnuje i doporučené metody péče o akátové porosty v závislosti na stanovištních podmínkách. Při výběru vhodného typu managementu je nezbytné zohlednit enormní kořenovou a kmenovou výmladnost akátu, stimulovanou poškozením i u jedinců starších než 70 let (Obr. 18). Semenáčky se uplatňují jen na disturbancí narušené holé půdě nebo na spáleništích. Silná světlomilnost akátu brání jeho invazi do zapojených lesních celků.

Z hlediska kontextu krajiny a potřeb ochrany přírody lze management akátu rozdělit na následující varianty:

Obr. 27. Mechanické odstranění akátu (např. pruhovou sečí) bez okamžité
aplikace herbicidu vyvolá jen bouřlivé zmlazení a obnovu porostu.
Obr. 28. V nepřístupném terénu se často používá metoda kroužkování na úplný
kroužek, která však většinou stimuluje kořenovou výmladnost akátu.

Ponechat porost samovolnému vývoji, tj. postupnému přirozenému nahrazení akátů stínomilnějšími druhy dřevin. Tento typ managementu lze doporučit pouze u porostů, kde akát nepředstavuje nebezpečí pro okolní přirozená společenstva, lidská sídla, ani dopravní infrastrukturu a pouze v případě, že se v okolí akátiny vyskytují konkurenčně silné původní dřeviny, které mají potenciál akát v rozpadajících se porostech (cca ve stáří 50–70 let) nahradit (Obr. 27). Jedná se např. o jasan (Fraxinus excelsior), javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides) a na xerofilních stanovištích o babyku (Acer campestre), brslen (Euonymus europaeus), řešetlák (Rhamnus cathartica) nebo trnku (Prunus spinosa). Nedostatkem světla akát ustupuje (hyne s minimální nebo žádnou výmladností). Klíčovým předpokladem je však zamezit zmlazení ponecháním rozpadajícího se porostu bez jakéhokoli zásahu (včetně odstranění či odtěžení části dřevní hmoty). Problém může nastat na strmých suťových svazích, kde vzhledem k vysoké odolnosti jádrového dřeva vůči rozpadu (cca 200–250 let) dochází k enormní akumulaci mrtvého dřeva a hrozí sesuv půdy. 

 

 

Zachovat akátový porost, ale zamezit šíření akátu do přilehlých společenstev. Tento postup je vhodné zvolit v intenzivně zemědělsky obhospodařovaných oblastech, kde akátem zarůstající rokle, strže, meze nebo remízky fungují v krajině jako biocentra nebo biokoridory. K šíření akátu pomocí kořenových výmladků do pravidelně oraných polí nedochází (Obr. 3). V případě luk, pastvin nebo úhorů je však třeba výmladnost akátu kontrolovat a případné výmladky a semenáče pravidelně odstraňovat (Obr. 17).

Rychlé odstranění porostu akátu. Důvodem pro rychlé odstranění akátového porostu je buď ochrana cenných stanovišť včetně ochranného pásma (např. stepní lokality, písčiny, zakrslé doubravy a reliktní bory – Obr. 25 a 26), nebo kalamitní stav pěstebně zanedbaných čistých akátin ve fázi nesporného rozpadu, které ohrožují lidská sídla, dopravní infrastrukturu apod. V lesních akátinách se nedoporučuje holoseč nebo pruhová seč, protože jen stimuluje regenerační schopnosti akátu a následuje bouřlivé zmlazení (Obr. 27). Ideální kombinací je kácení s aplikací herbicidu. 

Metody doporučované pro likvidaci akátu jsou kácení na vysoký pařez, kácení na nízký pařez a částečné kroužkování, vždy bezprostředně následované aplikací herbicidu. Při částečném kroužkování lze ve druhém roce kroužek uzavřít a ve třetím dřevinu pokácet. Herbicid se musí aplikovat okamžitě na řezné plochy kvůli maximálnímu vstřebání účinné látky (rána nesmí zaschnout). Nejvhodnější doba je konec vegetační sezóny (srpen až říjen), kdy je herbicid transportován do kořenů, čímž se omezí tvorba výmladků. Na jaře a v létě proudí s mízou směrem vzhůru a zásah není tak účinný. Aplikaci herbicidů rozprašováním na listy lze doporučit jen při likvidaci pařezových a kořenových výmladků pro jedince o výšce do 4 m a s pokrytím listové plochy cca 60–70 %. U cennějších porostů je šetrnější nátěr herbicidu na list.

V nepřístupném terénu, kde pád uschlých stromů neohrožuje lidské aktivity, je vysoce efektivní injektování nebo aplikace patron s herbicidem. Injektování ani tzv. igelitování (asi 1 m vysoký pařez je zabalen do tmavého igelitového pytle, dole zavázaného, s volným prostorem nad pahýlem) nelze kvůli finanční i časové náročnosti doporučit pro rozsáhlé akátové porosty. Rovněž není vhodné vypalování. Kroužkování na úplný kroužek (po obvodu celého kmene) má za následek intenzivní zmlazení (Obr. 28). Veškerá odstraňovaná biomasa by měla být odvezena pryč z lokality, aby rozkládající se hmota neobohacovala půdu o dusík, jehož nadbytek zpomaluje obnovu přirozených společenstev. Mohlo by dojít i k nežádoucí tvorbě výmladků na vykácených větvích a kmenech. Podrobněji se jednotlivým metodám věnuje např. Veverková, 2009 a Vítková, 2011.

Pro management akátu je nezbytná následná péče 3–5 let po zásahu, kdy je důležité zaměřit se na eliminaci výmladků. Pařezové výmladky se snáze likvidují než kořenové a zároveň neohrožují přilehlé biotopy. Stepní lokality je vhodné 1–2× ročně přepást stádem koz, které aktivně vyhledávají listy a výhonky akátu. Tím se rovněž blokuje expanze vysokých trav, zejména ovsíku (Arrhenatherum elatius) a pýru (Elytrigia repens) a urychluje návrat původních společenstev. Cílové druhy dřevin je žádoucí vysazovat až při nepatrné výmladnosti akátu, tj. nejdříve za tři roky od zásahu. Použití světlomilných druhů (zejména borovice lesní nebo břízy) není vhodné.

Analýza rizika:  Velká schopnost adaptace ke stanovištním podmínkám a absence vážnějších přirozených nepřátel v sekundárním areálu, spolu s kvalitou akátového dřeva, schopností rychlého růstu a snadného rozmnožování, dělá z akátu ekonomicky atraktivní hospodářskou dřevinu. Za znovuobjevené je možno označit jeho kvalitní dřevo, které našlo řadu nových využití. Současným trendem v celosvětovém měřítku je pěstování akátu jako rychle rostoucího druhu s velmi vysokou výhřevností v tzv. energetických plantážích. Na druhou stranu se jedná o invazní druh s velkou regenerační schopností, který je navíc schopen agresivního klonálního šíření pomocí kořenových výmladků. Kolonizuje jak uměle vytvořená stanoviště (výsypky, skládky, železniční náspy, opuštěné plochy v městském prostředí), tak i ochranářsky hodnotné biotopy. V invadovaných porostech dochází ke komplexní změně stanovištních podmínek, a to jak půdního chemismu, tak světelných a hydrických poměrů, což vede ke vzniku specifických společenstev s vysokou stálostí nitrofytů a nižší druhovou diverzitou.

Kvůli své světlomilnosti akát neproniká do zapojených lesních celků, představuje ale nebezpečí pro stepní lokality (Obr. 7, 12, 23 a 25), písčiny, zakrslé doubravy nebo reliktní bory (Obr. 26). Z těchto cenných porostů by měl být přednostně odstraňován, nejlépe kombinací mechanické metody a aplikace herbicidu. Kromě vlastního hodnotného biotopu by měl intenzívní management zahrnovat i likvidaci akátin na přilehlých stanovištích nižší přírodní hodnoty, které by mohly fungovat jako zdrojové pro další invazi. Na asanovaných plochách je nezbytné několik následujících let kontrolovat výmladnost akátu a podporovat sukcesní vývoj lokality směrem k přirozeným porostům, který je obvykle blokován nadbytkem dostupného dusíku v půdě. Odstranění akátu je často velmi problematické a časově i finančně náročné.

Akát se ve srovnání s jinými druhy dřevin vyznačuje velkou náročností a dynamikou pěstitelských zásahů, které pro zachování kvality porostu nelze odkládat. I kvůli potenciálnímu nebezpečí rozšíření nových druhů škůdců je z pěstitelského hlediska vhodné vyvarovat se zakládání nových produkčních akátových monokultur a spíše se věnovat managementu stávajících ochranných porostů na nepříznivých stanovištích. V sídlech a městských parcích lze akát tolerovat, zejména s ohledem na silnou resistenci vůči suchu, zasolení a exhalacím.

Kromě nektaru je celá rostlina jedovatá. Hlavními toxickými látkami trnovníku akátu jsou toxalbuminy – robin a fasin, způsobující aglutinaci červených krvinek. Otravy jsou vzácné, byly pozorovány zejména u zvířat (kůň, skot), ale i u dětí po okusování sladkých kořenů trnovníku.

Předpoklad dalšího šíření akátu je velmi reálný, což souvisí s jeho hospodářským využitím v řadě zemí a též globálním oteplováním.

Užitečné odkazy:

 

Použitá literatura:

  • Batzli J. M., Graves W. R. & Berkum P. (1992): Diversity among rhizobia effective with Robinia pseudoacacia. Appl. Environm. Microbiol. 58: 2137–2143.Benčať T. (2003): Produkčné vlastnosti agáta bieleho na Slovensku a v krajinách Európskej únie. – In. Varga L. (ed.). Pestovanie agátových porastov a využitie biomasy na energetické účely. LVÜ Zvolen:72–78.
  • Boring L.R. & Swank W.T. (1984): The role of black locust (Robinia pseudoacacia) in forest succession. – J. Ecol. 72(3):749–766.
  • Cierjacks A., Kowarik I., Joshi J., Hempel S., Ristow M., von der Lippe M. & Weber E. (2013): Biological flora of the British Isles: Robinia pseudoacacia. J Ecol 101:1623–1640.
  • Essl F., Milasowszky N. & Dirnböck N. (2011): Plant invasions in temperate forests: Resistance or ephemeral phenomenon? – Basic Appl Ecol 12:1–9.
  • Fowells H.A. (1965):  Black locust (Robinia pseudoacacia L.). – In: Silvics of forest trees of the United States. Agriculture Handbook 271:642–648.
  • Göhre K. (1952): Die Robinie und ihr Holz. – Deutscher Bauernverlag, Berlin: 344 pp.
  • Huntley J.C. (1990): Robinia pseudoacacia L. black locust. – In: Burns R.M. & Honkala B.H. (eds.), Silvic of North America 2. Hardwoods, Agric. Hand. 654:755–761.
  • Chmelař Z. (1983): Méně významné domácí a cizí listnáče. Dendrologie s ekologií lesních dřevin. Díl 3. – VŠZ, Brno, 179 p.
  • Chrtková A. (1995): Robinia L. – trnovník. In: Slavík B. (ed.), Květena České republiky 4. Academia, Praha: 361–363.
  • Chytrý M. (ed.) (2013):  Vegetace České republiky. 4. Lesní a křovinná vegetace. – Praha, Academia, 551 pp.
  • Chytrý M., Pyšek P., Tichý L., Knollová I. &  Danihelka J. (2005): Invasions by alien plants in the Czech Republic: a quantitative assessment across habitats. – Preslia 77:339–354.
  • Keresztesi B. (1988): The Black Locust. – Akadémiai Kiadó, Budapest, 196 pp.
  • Kolbek J., Vítková M. & Větvička V. (2004): Z historie středoevropských akátin a jejich společenstev. [From history of Central European Robinia growths and its communities.] – Zprávy Čes. Bot. Společ. 39:287–298.
  • Kowarik I. (1996): Funktionen klonalen Wachstums von Bäumen bei der Brachflächen –Sukzession unter besonderer Beachtung von Robinia pseudoacacia. – Verhandlungen der Gesellschaft für Ökologie 26: 173–181.
  • Křivánek M. (2006): Robinia pseudacacia L., 1753. In: Mlíkovský J. & Stýblo P. (eds.). Nepůvodní druhy fauny a flóry ČR. ČSOP, Praha: 164–166.
  • Majer A. (1968): Magyarország erdötársulásai (az erdömüveléstan alapjai). – Akadémiai Kiadó, Budapešť, 515 pp.
  • Montagnini F., Haines B. & Swank W. T. (1991): Soil-solution chemistry in black locust, pine mixed-hardwoods and oak/hickory forest stands in the Southern Appalachians, USA. Forest Ecol. Managem. 40: 199–208.
  • Musil I. (2005): Listnaté dřeviny 2. – ČZU Praha, 165 pp.
  • Nožička J. (1957): Overview of the development of our forests (in Czech). – Praha, SZN, 459 pp.
  • Pergl J., Perglová I., Vítková M., Pocová L., Janata T. & Šíma J. (2014): Likvidace vybraných nepůvodních druhů rostlin. – AOPK ČR: 1–6.
  • Pyšek P., Danihelka J., Sádlo J., Chrtek J. Jr., Chytrý M., Jarošík V., Kaplan Z., Krahulec F., Moravcová L., Pergl J., Štajerová K. & Tichý L. (2012a): Catalogue of alien plants of the Czech Republic (2nd edition): checklist update, taxonomic diversity and invasion patterns. – Preslia 84: 155–255.
  • Rejmánek M & Richardson D. M. (1996): What attributes make some plant species more invasive? – Ecology, Vol. 77, No. 6:1655–1661.
  • Sheppard A.W., Shaw R.H. & Sforza R. (2006): Top 20 environmental weeds for classical biological control in Europe: a rewiew of opportunities, regulations and other barriers to adoption. – Weed Research 46:93–117.
  • Spaulding P. (1956): Discases of North American forest trees planted abroad. – Agric. Handbook No.100, US. Dept. Agr.
  • Svobodová Z. (1952): Invase akátu do přirozených společenstev. – ms. [Disert. pr., Depon. in: Knih. Kat. Bot. PřF UK Praha, 83 pp.].
  • Šály R. (1954): Agát a pôda. – Les 1/7-8, 9-18.Šindelářová J. (1986): Využití akátu v sadovnické a krajinářské tvorbě. Včelařství 39: 251–252.
  • Tuskó F. (1956): Adatok az akácmüvelés elvi kérdéseihez. – Erdömérnöki Föiskola Közleményei 2:21–52.
  • Uhrová A. (1928): Jak se dostal trnovník do Evropy. – Příroda, 21: 8–9.
  • Vadas E. (1914): Die Monographie der Robinie mit besonderer Rücksicht auf ihre Forstwirtschaftliche Bedeutung. – Verlag August Joerges WWE & Sohn, Selmecbánya. 252 pp.
  • Van Miegroet H. & Cole D.W (1984): The impact of nitrification on soil acidification and cation leaching in a Red Alder Ecosystem. J Environ Qual 13/4:586–590.
  • Větvička V. (1965): Vliv trnovníku akátu na půdní vlhkost. – Acta Musei Silesiae, Ser. C, 4: 31–37.
  • Veverková Z. (2009): Boj s akátem. Metodický list. – DAPHNE ČR, České Budějovice: 8 pp.
  • Vítková M. (2011): Péče o akátové porosty. – Ochrana přírody 6: 7–12.
  • Vítková M. (2014): Management of black locust stands. – Životné prostredie,  48/2: 81–87.
  • Vítková M. & Kolbek J. (2010): Vegetation classification and synecology of Bohemian Robinia pseudacacia stands in a Central European context. – Phytocoenologia, Stuttgart 40(2–3):205–241
  • Vítková M., Tonika J. & Vítek O. (2004): Stanovištní charakteristika akátových porostů na území Čech. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 39:139–153.
  • Vítková M., Tonika J. & Müllerová J. (2015): Black-locust – successful invader of wide range of soil conditions. – Science of the Environment 505:315–328.
  • Volf F. (1988): Sukcese rostlinných společenstev  a  jejich  význam  pro  rekultivace a další využití půd vzniklých při důlní činnosti v oblasti SHD Most. VŠZ, Praha. 152 pp.
  • Weber E. (2003): Invasive plant species of the world: a reference guide to environmental weeds. – CABI Publishing, Oxon, 548 pp.