O invazních rostlinách

V přírodě najdeme mnoho rostlin, které původně žily v jiných částech světa. Mnohdy jsou to rostliny, které ani za cizokrajné nepovažujeme. Důležité je, jak dlouho už tady jsou a jak se přizpůsobily podmínkám a soužití s ostatními organismy. Dá se říci, že v značné části Evropy jsou po době ledové všechny rostliny navrátilci nebo noví příchozí. Proč se tedy zajímat o to, které rostliny se do naší přírody dostávají dnes, ať už utečou ze zahrádky, anebo je dokonce někdo vysadí?



Bolševník velkolepý >

     

BOLŠEVNÍK VELKOLEPÝ je impozantní dvouletá až vytrvalá nepříjemně aromatická rostlina dorůstající výšky až 5 m. Pochází z Kavkazu, odkud byl do Evropy dovezen jako dekorativní rostlina začátkem 19. století. U nás byl poprvé vysazen v polovině 19. století v parku zámku Kynžvart na Karlovarsku, kde je v současné době rozšířen nejvíce. Má silnou dutou lodyhu, přízemní listy až 2 metry dlouhé, a velké množství bílých květů uspořádaných ve složeném okolíku. Dožívá se dvou až maximálně 13 let a po odkvětu hyne. Rozmnožuje se pouze semeny, kterých vytváří obrovské množství — 20 až 100 000. Semena v půdě zůstávají ještě nejméně 4 roky životaschopná. Jako původně kavkazská horská rostlina vyžaduje v zimě chlad, aby semena vyklíčila. Jinak je schopen růst v nejrůznějších klimatických podmínkách, přičemž nejinvazivnější je v regionech s chladným, vlhkým klimatem, připomínajícím jeho přirozený areál. Jakmile na nějaké stanoviště pronikne, většinou se rychle šíří bez ohledu na charakter původní vegetace a stanovištní podmínky. Za vhodných podmínek vytváří velkoplošné porosty, častěji ale tvoří menší skupinky podél cest a vodních toků. Bolševník velkolepý je jedním z nejproblematičtějších invazních druhů v Evropě. Je to silný dotykový alergen, který vyvolává tvorbu puchýřů, hojení je zdlouhavé a může zanechat trvalé následky. Protože se bolševník rozmnožuje výhradně semeny, je třeba při likvidaci zabránit jejich produkci. Lze jej odstraňovat mechanicky či pastvou, avšak jediné metody, které jsou schopny úplně rostlinu zlikvidovat, jsou aplikace vhodného selektivního herbicidu nebo přeseknutí kořene asi patnáct centimetrů pod kořenovým krčkem. Důležité je porost likvidovat vždy celý, aby nedocházelo k regeneraci z ponechaných jedinců např. na okrajích pozemků. Je samozřejmě možné kombinovat více metod likvidace, a je důležité oblast pravidelně kontrolovat ještě nejméně 10 let po účinné likvidaci, aby se invaze znovu neobjevila.


Křídlatky >

 

Křídlatky jsou statné vytrvalé dvoudomé byliny až 4 m vysoké s bohatě rozvětvenými, silnými dlouhými oddenky a bílými květy. U nás se vyskytují invazní druhy křídlatka japonská, sachalinská a česká, které je poměrně obtížné od sebe rozeznat a často se navzájem kříží. Křídlatka česká je kříženec předchozích dvou, který byl poprvé popsán z našeho území, proto jeho název. Křídlatky pochází z Japonska, odkud byly v 19. století dovezeny do Evropy, kde se brzy začaly spontálně šířit. U nás jsou často pěstovány jako dekorativní rostliny v parcích a zahradách, odkud zplaňují na narušená i přirozená stanoviště. Jedná se o silně invazní druhy, šíří se především úlomky oddenků nebo lodyh, a to hlavně podél vodních toků a komunikací, na skládkách, rumištích, opuštěných plochách, nebo na okrajích vlhkých křovin. Jejich regenerační schopnost je velmi vysoká, stačí malý úlomek zanesený vodou nebo člověkem na dlouhé vzdálenosti, z něhož se vytvoří nový porost. Křídlatky rychle vytvářejí na invadovaných stanovištích husté, zapojené porosty, které zcela potlačují ostatní vegetaci, a to především v nivách řek. Zmíněné křídlatky jsou považovány za vysoce invazní a značně nebezpečný druh téměř po celém světě. V České republice jsou křídlatky rozšířeny po celém území, v posledních letech se šíří rychleji a vytváří i rozsáhlé porosty. Křídlatky se hojně používaly (a stále je lze najít v nabídce internetových obchodů) jako významné dekorativní parkové rostliny, a díky rychlému růstu také například jako pro pěstování v energetických plantážích. Avšak, jak už bylo zmíněno, vzhledem k vysoké schopnosti regenerovat z velmi malých úlomků a mohutnému podzemnímu kořenovému systému se rychle a nekontrolovaně šíří a jejich likvidace je obtížná a velmi zdlouhavá. Mechanické metody (pastva, sekání) nevedou k totální likvidaci křídlatek, a jsou používány pouze k omezení jejich negativního vliv. Nejvhodnější metodou likvidace je aplikace herbicidu na list.


Pajasan žláznatý >

     

PAJASAN ŽLAZNATÝ je opadavý listnatý strom pocházející z východní Asie. Do Evropy a Severní Ameriky se poprvé dostal jako okrasná dřevina v 18. století.  Jako agresivní invazní druh se šíří jak ve své čínské domovině, tak na všech kontinentech kromě Antarktidy od mírného pásma po Mediterán. Vyhovuje mu dlouhá a teplá vegetační sezóna, pravidelné zimní mrazy a roční srážky >500 mm. Roste nejčastěji v městské zástavbě a podél silnic a železnic. V České republice se počet lokalit pajasanu za posledních 20 let více než ztrojnásobil. Zatímco na jižní Moravě utíká do volné krajiny, v Čechách se většinou drží intravilánu sídel. Jako silně teplomilná dřevina snadno zplaňuje zejména v nížinách a v okolí sídel - v ulicích měst, na nádražích, podél silnic a železnic nebo v okolí průmyslových objektů. Ideálním stanovištěm jsou železniční koridory, kde pravidelné ořezávání podporuje výmladkování pajasanu a vznik hustých porostů. Šíří se velmi dobře na velké vzdálenosti větrem, ale i vodou. Semenáčky dokáží vyrůst prakticky kdekoli a za 1. rok mohou dosáhnout až 2m výšky. Plodit začíná v 10 letech, produkuje až 325 000 semen. Pajasan také intenzivně zmlazuje z kořenů a pařezů. Při kontaktu s kůží působí na citlivější pokožce kožní záněty. Jeho pyl je alergenní. Celá rostlina, zejména semena a kůra, je pro člověka slabě jedovatá. Pajasan také hostí řadu škůdců. Kořenový systém pajasanu často poškozuje chodníky, zdi a stavby. Pajasan je třeba striktně omezovat v šíření, zejména ve volné krajině, likvidovat nálety a populace v hodnotných biotopech, a zabránit novým výsadbám, které by mohly být ohnisky další invaze.


Trnovník akát >

 

Trnovník akát je silně světlomilný opadavý listnatý strom s většinou zakřiveným kmenem a řídkou, nepravidelnou korunou. Na teplých, skalnatých stráních má keřovitý vzrůst. Má složené listy a v květnu až začátkem června kvete bílými, silně vonícími květy v řídkých převislých hroznech. Plodem je hnědý lusk, který se otvírá v září až říjnu. Akát pochází z jihovýchodu USA a do Evropy byl dovezen už roku 1601 jako okrasná dřevina. Dodnes je pěstován jako okrasná, lesnická i medonosná dřevina, a také na zlepšení kvality půdy např. na výsypkách, jelikož váže vzdušný dusík prostřednictvím symbiotických bakterií. Schopnost přizpůsobení akátu různorodým stanovištním podmínkám, odolnost vůči znečištění a absence vážnějších přirozených nepřátel z něj dělá ekonomicky atraktivní dřevinu. Zájem o jeho dřevo v poslední době roste, a to jak pro některá historická, tak i nová technická použití. Problém je, že díky vysoké výmladnosti (odnožování) se samovolně šíří a je také obtížné se jej zbavit. Navíc mění půdní podmínky a tudíž vytváří porosty značně odlišné od přirozených společenstev. Zarůstá jak přirozenou vegetaci na světlých stanovištích, tak narušené  plochy v městském prostředí, skládky a výsypky. Názory na management akátových porostů se v jednotlivých zemích značně liší. Na mnoha místech světa je zároveň obávaným invazním druhem i důležitou surovinou. V České republice je chápán jako problematický invazní druh a jako takový se odstraňuje z ochranářsky hodnotných porostů. Nepoužívá se jako běžná hospodářská dřevina. Termín „management akátových porostů“ by však neměl být synonymem pro jejich likvidaci. Vliv akátu je sice z pohledu přirozené vegetace jednoznačně negativní, akátiny se už ale staly nedílnou součástí naší krajiny a jejich likvidace a následná rekonstrukce původních společenstev by na mnoha místech nebyla možná. Někdy mohou fungovat i jako útočiště vzácnějších druhů, je proto třeba pečlivě zvážit, které porosty likvidovat a které naopak zachovat. Z hlediska potřeb ochrany přírody a krajiny lze management rozdělit na tři varianty — a) ponechat porost samovolnému vývoji (tj. postupné přirozené nahrazení akátu stínomilnějšími dřevinami se stoupajícím houstnutím lesa), za b) zachovat akátový porost, ale zamezit šíření akátu do přilehlých společenstev (v zemědělských oblastech, kde akátem zarůstající rokle, strže, meze nebo remízky, z nichž se může šířit do luk, pastvin a úhorů, nebo za c) rychle odstranit (z důvodu ochrany cenných stanovišť nebo kalamitního stavu porostu). Doporučované metody likvidace jsou kácení na vysoký pařez, kácení na nízký pařez a částečné kroužkování, vždy bezprostředně následované aplikací herbicidu. Je nezbytná následná péče 3–5 let po zásahu.